Být upírem I.

24. říjen 2009 | 20.22 |

Počínaje dnešní sobotou, bude se tu každý týden objevovat krátké pokračování příběhu trochu zvláštního upíra Ostrica a jeho nových "přátel". Neslibuji, že se zde objeví pokaždé :-) ale budu se snažit.

Takže Vám přeji hezké čtení a můžete mi nechat komentář.

Sirael

Kapitola I.

Potácel jsem se lesem už asi dvě hodiny, ale možná to bylo i víc. Ztratil jsem přehled o čase ve chvíli, když mi z rány na krku začala pomalu ale vytrvale vytékat krev. Zranění nebylo nijak velké, ale zřejmě hluboké.

Zastavil jsem se na okraji lesa a uviděl vzdálená světla. Vesnice. To mohla být moje záchrana, ale také smrt. Setřel jsem si odkapávající krev a klopýtal jsem dál směrem k lidským obydlím. Doufal jsem, že narazím na nějaký nezamčený dům mimo hlavní cestu a najdu něco, čím bych zastavil krvácení. Malým odpočinkem bych také nepohrdl.

Jen aby mě nikdo nezahlédl. V dnešní době člověk neví, komu je právě ta která vesnice nakloněna. Proplížil jsem se kolem několika potemnělých domů, až jsem zahlédl malý domek na konci osady. Opatrně jsem stiskl kliku na zadních dveřích. Bylo otevřeno. Buď zapomněli zamknout, nebo byli opravdu tak lehkomyslní a nebáli se o svůj život.

Vklouzl jsem do domu co nejtišeji. Bohužel jsem nepočítal s tím, že by měl někdo u stropu zavěšené kuchyňské náčiní. Náraz musel probudit celý dům a mě pořádně omráčil. Posadil jsem se na židli a očekával, až mě najdou. Neměl jsem už sílu utíkat. Tady byla alespoň malá naděje, že nezemřu. Pokud bych se vrátil do lesa, žádná šance na přežití neexistovala.

Na schodech se objevila dívenka asi tak patnáctiletá. Viděl jsem, že má strach, a tak jsem se pokusil několika slovy vysvětlit situaci. Nepromluvila, ale rozsvítila dvě svíčky a podívala se na mé zranění. Pak odněkud vykouzlila čisté bílé plátno a ránu mi pečlivě ovázala.

"Něco k pití nebo k jídlu?" Zeptala se andělským hlasem. Požádal jsem jí o trochu vína a něco k zakousnutí. Namísto vína mi však přinesla jen sklenici vody. Dobře, nebyla tedy tak hloupá, jak jsem si myslel. Věděla, co mi způsobilo zranění. A věděla také, že jakmile bych dostal víno, přeměna v upíra by se urychlila.

Posadila se naproti mě a sledovala mě ve světle svíček. Nebyla zrovna krásná, ale ani ošklivá. Dívala se na mě s lehkou nedůvěrou, ale to jsem jí nemohl vyčítat. Řada lidí by se na mě nedívala vůbec a někteří by mě zabili při nejbližší příležitosti.

Dopil jsem vodu a začal se zvedat k odchodu. Dívka vstala také a zkontrolovala mi obvaz. Oba jsme věděli, jak tohle skončí. Ani nemohlo jinak.

"Kdy?" Zeptala se jen a podívala se mi zpříma do očí.

"Počítám, že zítra večer." Ano, zítra večer se změním v upíra a na tom už nic nezměním. Alespoň poznám, jaké je to být upírem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Komentáře

RE: Být upírem I. xxx 13. 04. 2012 - 20:38